„Pokud hodíte kamínky do plné sklenice vody, vyleje se. Ale pokud hodíte nejdřív do sklenice kamínky a potom ji dolijete vodou, sklenice zůstane plná bez potopy.“
říkal můj oblíbený kouč Tony Robbins na semináři. Takhle to totiž funguje s rozdělením našeho času na práci, rodinu a péči o sebe. Pokud nejdřív nalijeme za všechny ostatní a až pak si tam chceme přihodit něco svého, pohár přeteče. Pohár trpělivosti, přetlaku a emocí. A když je sklenice po okraj plná, je to pěkný gejzír, znáte to..
Na tohle myslím pokaždé, když si plánuji rok dopředu. Kdy bude víc práce, kdy budu více se synem, kdy budu mít víc času pro sebe a regeneraci. Nejdřív je totiž potřeba položit ty základní kameny sebepéče a pak teprve dolévat, co se toho vejde. Já vím, snadno se to řekne, hůře udělá. Zvlášť když jsou v rodině malé děti. Ale kdo jiný rozhoduje za váš život? Váš šéf, vaše dítě, váš muž? Nebo si tvoříte život převážně vy? Sebepéči za nás bohužel nikdy nikdo neudělá. Tohle je jen naše cesta. Každé z nás.
Nedávno jsem měla narozeniny, tak jsem trochu přemítala, co mám všechno za sebou a měla jsem pocit, že v 41 letech jsem žila už několik životů. Naučila jsem se toho dost, ale to hlavní, co mi z toho vzešlo, je právě ta sebepéče. Nejsem z generace, kdy to bylo v rodině běžné, pečovat o sebe. Já se to naučila tvrdými pády a velkými ztrátami. A stále se učím. Stále dolévám, dolévám, až je toho někdy moc. Tak zas hodím zpátečku, upiji, uberu a hodím si tam další kamínek.
Došla jsem k tomu, že je základem jsem já sama. Pokud budu spokojená, milovaná (ne nutně někým, ale vždy sebou), o pečovaná, budu mít vždy energii a trpělivost na syna, na práci, na vztahy kolem sebe.
Když jsem se rozváděla, neměla jsem žádné peníze, neměla jsem kde bydlet. Byla jsem na mateřské s dcerou a syn začal akorát chodit do první třídy. Byla jsem kojící matka bez práce. Rozhodla jsem se tehdy, že tohle období je pro děti šíleně náročné a když půjdu do práce a řekněme si na rovinu, jak to je s platem po mateřské (je obvykle několikanásobně nižší), nebude v klidu nikdo, ani děti, ani já. Rozhodla jsem se maximálně se uskromnit, žít rok z úspor a pomalu si rozjíždět moji Face Yogu. Bylo to dobré rozhodnutí, nelituji toho. Dcera pak nastoupila do školky a já měla pocit, že musím začít pracovat víc. Vrátila jsem se zpět do redakce časopisu. Do byznysu, který jsem důvěrně znala a k tomu jsem si stále pomalu jela Face Yogu. Po večerech, o víkendech, když byli děti pryč. Po půl roce při dvou zaměstnáních a se dvěma dětmi, bez chůvy, bez hlídací babičky, mi selhal imunitní systém a já jsem na nějakou dobu lehla. Musela jsem odejít z redakce, dát se dohromady a věřit si, že Face Yoga je něco, co podpoří moji rodinu. Nebylo to snadné a také mi to dalo velkou lekci. Když tu strunu budu stále napínat, tak prostě praskne.
Už čtyři roky pořádám Face Body Soul retreat na týden, víkend je na regeneraci prostě málo. V krásné Usedlosti v Orlických horách, kde jsou kolem jen louky, jezírko a pole. To nejlepší, co jsem se za život naučila jsem dostala do programu retreatu tak, abychom protáhli těla, rozpohybovali obličej, uvolnili tenzi, jedli to nejlepší jídlo, pustili, co nepotřebujeme, nabili se energií tak, abychom ji měli dost i pro ostatní.
Další termín Face Body Soul retreatu je 20.6.-24.6. Budete mít pak ještě víkend na to, abyste vše vstřebali i implementovali. Skočit rovnýma nohama do pracovního procesu totiž není ideální.
Pro více info a přihlášení do retreatu zde. Je tam pár posledních volných míst.
Co pro sebe letos uděláte vy?
